Blanka Fialová

Když jsme se na konci základní školy měli rozhodovat o budoucím povolání, tak já mezi profesemi jako učitelka v mateřské škole, kosmonautka, zpěvačka, pomyslela i na profesi herečky. To mi samozřejmě také hned rozmluvili s tím, že na to bych musela mít veliký talent a hlavně, že herci potřebují mít vynikající paměť, s dodáním, že já se těžko učím i básničku.

Mimochodem, mnohem později při práci s Mariánkou (naší učitelkou a režisérkou) jsem zjistila, že paměť není zdaleka jedinou dovedností, kterou musí herec vynikat a tak si nyní ještě mnohem víc vážím profesionálních herců a jejich umění!

Na hodinách tanga se k nám jednoho dne přidala nová žačka. Postupně jsem se o ní dozvěděla, že v Moskvě vyučovala na herecké škole. Tak, jak vnímám tanec já, znamená onen nejen předvést pohyb ale i vyprávět nějaký příběh nebo pocit. A tak se brzy zrodil nápad požádat Mariánku, jestli by nám nedávala hodiny herectví, jako doplněk k tanci a ona souhlasila.

Naše hodiny herectví velice brzy opustily úroveň tance a zaměřovali se na různé herecké techniky a dovednosti. Po jisté době někteří z nás zatoužili nabyté znalosti a zkušenosti zúročit a pokusit se sestavit představení. Netušila jsem, kam až mě tento nápad zavede. Přidala jsem se ke skupině a začala spolupracovat na vzniku představení. Z počátku mi nedocházelo, že už to není jenom „hra na herce“, a že se ode mě opravdu vyžaduje úplné odevzdání se věci. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než to velké snažení celé skupiny vzít i za své, vzít to jako osobní výzvu a splnit si svůj dětský sen. Pokusit se o to, co nesmírně obdivuji na hereckém umění, když mě jako diváka hra úplně vtáhne do děje a já zapomenu, že sedím v hledišti. Přesvědčit diváky, že jsem teď někdo jiný a vzít je spolu s mou postavou do jiného světa. 

Divadlo Marianny Arzumanové